Náš Společník

Zítra bude naše výročí. Naše výročí jeden měsíc od svatby. V tomto okamžiku si nás představuju na lepší pohovce v bytě v Mnichově. Moje láska pracuje vedle mě a Peiločja se schoulí na jejím novém polštaři. Nevíme kde je Luki ale asi je v Garchingu nebo pije pivo v nejbližším kebabovém místě s jeho novou přitelkyní.

I když přestěhovaní do Mnichova nás trochu zmate, rychle se přizpůsobíme - obzvlášť já, ale myslím že moje Ivanečka se také rychle přizpůsobí. Potom přemýšlím o Lukim a uvědomuju si že ho dost neznám abych mohl předpovídat jestli má schopnost aby dobře pochopil prudké životní změny. Na jedné stránce kočičího mozku, bydlí ve stejném bytě celý život, ale na druhé stránce kočičiho mozku, je mladý a jeho pameť je kratká (na rozdíl od našich). Uvidíme.

Christian mi napsal před pár dny že legrační efekt připravení kombuchy je to že věnuju větší pozornost posunu času. Přemýšlel jsem o tom trochu a věřím že také potřebuju dělat více aktivit během kterých věnuju pozornost posunu času. Nechci ríkat že se mám soustředit přimo na posunu času, ale že bych to mohl cítit nebo prostě bych to mohl sledovat kotkem oka nebo z jeho pocitu na mé kůži. Dobrý příklad je dneska ráno s mou láskou! Šli jsme na velkou procházku z mista na kterém zastavil autobus v komořanech přes rozmanité lesy a přes zřídka používané cesty a potom přes malou vesnici která se jmenovala Točna (a která Ivanečce připomenula Heraltice) a přes úplně jiný les ve kterém jsme šli nahoru a nahoru, šli jsme vedle keltských ruin a potom jsme klouzali dolů a dolů k silnici. Moje láska neměla patřičné boty a měl jsem také sandály ale potom jsme oba měli hodně yaků v sandálech, přišli jsme na silnici. Během celé cesty, jsem cítil posun času okolo nás. To bylo náš společník.